Dveře se otevřou pouze jednou. Rozhovor s Renátou V. o osvobození slepic.

“Představte si, že stojíte v přeplněném výtahu. Natolik přeplněném,

že se nemůžete otočit, aniž byste se neuhodili (a nerozčílili) svého souseda. Výtah je tak narvaný, že se chvílemi ocitáte nohama ve vzduchu. To pro vás znamená jisté požehnání, protože šikmá podlaha je zhotovena z drátů, které se vám zařezávají do chodidel. Za nějakou dobu přestanou být lidé schopní fungovat v zájmu skupiny. Někteří začnou být agresivní, jiní zešílí. Několik lidí se kvůli zoufalému nedostatku jídla a naděje uchýlí ke kanibalismu.

Odpočinku ani útěchy se nedočkáte. Žádný opravář výtahů nepřijde. Dveře se otevřou pouze jednou, na konci vašeho života, abyste se mohli vydat na jediné místo, kde to může být ještě horší…”

J.S.Foer: Jíst zvířata

V poslední době se často mluví o zákazu klecového chovu ptáků. Setkal jsem se s mnoha názory. Jedni zákaz klecí podporují, jiní si bez levných vajec z klecového chovu nedovedou život představit.

O utrpení ptáků zřejmě neví, nebo o tom prostě nepřemýšlí.

Děsivé fotografie ptáků odkoupených z klecového chovu však mluví za vše. Na příspěvek paní Renáty V. jsem narazil na FaceBookové skupině Slepice v nouzi. Odkoupila ptáky z drůbežárny a záměrně si vybrala ty, které by už většina lidí nechtěla. Paní jsem požádal, jestli by mi pro www.chram.eu nezodpověděla několik otázek, týkajících se zachráněných ptáků z klecí.

Dobrý den, děláte skvělou práci! Díky Vám mnoho slepic pozná, co je to život na svobodě. Co Vás vedlo k tomu si vzít slepice z klecového chovu? Je to vaše první “parta ptáků”? O kolik slepic se staráte?

Před rokem a půl jsem na FB našla příspěvek Slepice v nouzi. Nevěřila jsem svým očím a přidala se ke skupině. Hned jsem se přihlásila k nejbližšímu termínu rozvozu klecových slepiček. Dočkala jsem se. První partu šesti slepic jsem s obrovskou láskou převzala. V autě na mne koukaly z krabice. Po tváři se mi hrnuly slzy. Ten jejich pohled se mi vryl do srdce. Netušily, co s nimi bude. Dala jsem jim slib, že už nikdy nebudou zavřené a že budou mít nový život plný péče, lásky a radosti. Hleděli jsme na sebe a já pocítila obrovskou radost. Na zahradě jsem milé holky vypustila do nádherného letního dne. I přes svou nemohoucnost vnímaly nový svět s údivem a radostí v očích. Třeba cítily radost a lásku ze mne a mých dvou synů, se kterými se v současnosti starám o skupinu dvaceti holek z klecového chovu.

Při pohledu na fotografie se stydím za to, co člověk dokáže zvířatům udělat, jak moc je dokáže zlomit, vzít jim důstojnost. Proč jste se právě Vy rozhodla zachránit slepice před životem v klecích? Je něco, co Vás ovlivnilo?

Rozhodla jsem se bez zaváhání. Mají právo na život! Rok jenom snášely vajíčka. Zavřené v kleci bez denního světla s jednosměrným transportem na jatka. Která nemá to štěstí, že ji člověk daruje svobodu, tu čeká krutý konec. Sama jsem si vždy vyžádala ty nejzbědovanější, které nikdo nechce. Vypiplat je, je pro mne výzva.

Jak je to pro ně náročné se adaptovat na nový život na svobodě?

Jak dlouho to trvá, než se slepice naučí normálně žít?

Adaptace slepiček probíhala pokaždé se slzami v očích. Neumějí používat nožičky, křidélka, nebo neovládají dostatečně svá těla. Vždy je ale na nich vidět ta touha v očích, touha bojovat o svůj život. První týden je pro ně nejnáročnější. Postupně se vás ale přestávají bát a po čase vás přijmou za jakousi maminku, která denně dá jídlo, pití, pohlazení. Krásně na ně mluvím, každý den jim děkuji, že se staly naší součástí a dávají nám nejen svá vajíčka, ale i radost. Jsou to členové naší domácnosti. A když už neponesou, budou to navždy naše holky.

Jsou i tací, co přechod na svobodu nezvládnou?

Samozřejmě mi již dvě slepičky zemřely. Ráno přijdete, ony vám běží naproti a v tu chvíli víte, že některá z nich nepřišla... Mají svůj hrobeček pod obrovskou jabloní. Bolí to, ale zemřely svobodné a to pro nás moc znamená.

Pociťujete finanční nebo časovou náročnost?

Nepociťuji finanční ani časovou náročnost. Jsou volně na zahradě, každý den mix zrní, zelenina, ovoce z vlastní zahrady. Skořápky mají své.

Co podle Vás může člověka přimět k tomu, aby vejce z těchto podmínek, ve kterých ptáci strádají, nekupoval?

Věřím, že spoustě lidem stačí jediný pohled na tyto ztracené a zlomené duše.

Co je pro Vás největší odměnou, kterou Vám slepičky vrací?

Největší odměnou jsou naše vzájemné pohledy do očí. Moje děti vidí život z jiné stránky. Pomáhají mi, vědí, co je cit a láska ke zvířatům včetně poznání skutečného utrpení.

Obrovskou radostí pro nás je, když přicházíte na zahradu, ony to zjistí a předhánějí se, která z nich bude ta první, co se nechá pohladit. Vidíme skutečný život. Zvířata mají právo důstojně žít. Mají v sobě tolik lásky, která některým lidem chybí.

Kromě nás mají na zahrádce i další kamarády. Zachráněného psa Argouška, kocoura Čičimena, divokou kachnu, dva holoubky a čtyři morčátka. Všichni se mají rádi. Zřejmě tuší, že každý z naší party má za sebou něco zlého. Teď ale žijí své životy u nás v rodině, kde je budeme navždy milovat. Děkujeme jim, že jsou naší součástí.

Moc díků za Váš čas a za životy, které zachraňujete! L.V. www.chram.eu