"Nastartovat změnu jejich myšlení"

Rozhovor se spisovatelkou Ester Starou a ilustrátorkou Marcelou Vostřelovou.

Je mi velkým potěšením, že jste, coby autorky knihy Meky Mek!, souhlasily s rozhovorem pro Chrám živočichů. Co bylo tím prvním impulsem, že jste se daly dohromady a začaly pracovat na tak obsahově i výtvarně zajímavém projektu?

Marcela V.: Impulsů bylo několik. Různé okolnosti mě postupně dovedly k prozření a většímu zájmu o to, co se děje tzv. hospodářským zvířatům a jaký „život“ vlastně v dnešní době žijí, jak se k nim chováme a co o nich vlastně víme. Díky dvouleté dceři a našemu společnému čtení jsem zjistila, že ve většině dětských knih jsou to stále ty stejné stereotypy o tom, jak nám tato zvířata poskytují své mléko, vejce, srst a „maso“, ale nic moc víc se o nich vlastně nedozvíme, přestože jsou s naším životem úzce spojeni. Tak jsem začala pátrat, ptát se, hledat informace, navštěvovat azylové farmy a rozhodla jsem se iniciovat vznik knihy, která by dětem i dospělým ukázala, jaké úžasné a citlivé bytosti to jsou.

Jako výtvarnice a nakladatelka jsem se chopila produkce a ilustrativního doprovodu knihy a pro vytvoření hravých básniček a informativních textů jsem oslovila Ester Starou, která pro POP – PAP již vytvořila velice úspěšný titul Jedééém! No a k mé velké radosti Ester se spoluprací souhlasila! :)

Jak náročné to pro Vás bylo? Přibližte, prosím, našim čtenářům proces tvoření Vaší knihy. Domlouvaly jste se přes internet, posílaly si nápady, doplňovaly se, nebo naopak řešily protichůdné názory? Šlo vše podle plánu, nebo jste musely překonávat další překážky, ať už finanční nebo ty tvůrčí?

Ester S.: Pro mě měla práce na knize překvapivý vývoj. Kývla jsem na to, že připravím 11 básniček o hospodářských zvířatech. Marcela ale požadovala, abych v textech vypíchla méně známá fakta z jejich života. Chtěla, aby se děti dozvěděly, jak jsou to úžasné bytosti s rozvinutými smysly, širokým spektrem emocí, pro které je přirozené žít ve společenstvích, v odpovídajícím prostředí, pečovat o svá mláďata.

Musela jsem tedy prohloubit své znalosti o hospodářských zvířatech. Některé informace mi zprostředkovávala Marcela, mimo jiné z osobních návštěv Farmy naděje, další jsem si dohledávala, potkaly jsme se s lidmi z Obrazu (obránci zvířat), konzultovala jsem s veterinářkou. Téma mě nakonec vtáhlo a čím víc jsem se dozvídala, uvědomila jsem si, že tu máme komplexní celospolečenský problém s řadou etických, ekologických a v konečném důsledku i zdravotních otázek. V této fázi procesu jsme s Marcelou začaly přemýšlet i o tom, jak alespoň část těchto informací zprostředkovat rodičům. Doufaly jsme, že se nám podaří nastartovat změnu jejich myšlení, ovlivnit jejich přístup k tomuto tématu.

Kam nebo jak Vás tento projekt posunul dál? Říkáte si “chvála Bohu, je to za mnou” nebo naopak máte teď chuť pokračovat a vydat se na dráhu spisovatelky?

Marcela V.: Ambice na to vydat se na dráhu spisovatelky určitě nemám! Ale pozitivní reakce na MEKY MEK! mě hodně povzbudily a moc ráda bych na naši společnou knihu navázala a pokračovala dalšími projekty, které téma života hospodářských zvířat, ekologie, našeho zdraví a zdraví naší planety nějak zajímavě a hravě zprostředkují čtenářům. V tyto dny čtu také velice obsáhlou „KNIHU O KLIMATU“ a čím dál více si uvědomuji, jak je důležité tato celospolečenská témata otevírat, zajímat se o ně a dělat maximum pro to, abychom žili v soucitném světě a mohli tuto krásnou planetu ještě dlouho obývat.

Vaše knihy mám “načtené” - nikdy nezapomenu na dobrodružství milých dětí Josífka s Jožinkou (s hlubokým úklonem děkuji za tyto báječné příběhy). Jak se liší práce na knize, kde jsou hlavními představiteli, na rozdíl od dětí, zvířátka? Je těžké se vcítit do “zapomenutých” hospodářských zvířat?

Ester S.: Je pravda, že pokud v mých knihách vystupovala zvířátka (např. Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem, Šedík a Bubi a koneckonců i hmyzáci z knihy Ó, ó, ó, vajíčko!) více či méně přejímala lidské vlastnosti a chování. Na hrdinech knihy Meky Mek! popisuji skutečný život zvířátek, což je taky podtitul knihy.

Kniha Meky Mek! je už nějakou dobu venku, máte nějaké ohlasy od dětí? Jak knihu přijaly? Je něco, co byste teď udělaly jinak?

Ester S.: Na besedě jsem zažila situaci, kdy čtvrťákům při čtení faktů o prasatech klesla brada a po přečtení veselé básničky spontánně s úlevou zatleskali.

Marcela V.: Přišlo mi několik mailů od rodičů, kteří knihu pořídili svým dětem a musím upřímně říct, že nejednou jsem byla až dojatá k slzám. Uvědomila jsem si, že jsme vytvořili něco, co udělalo někomu obrovskou radost, bude ho provázet dětstvím a třeba také v mnoha ohledech otevře oči i dospělým... Obrovskou satisfakcí jsou mi také chvíle, kdy knihu MEKY MEK! čteme s dcerou, která zapáleně poslouchá, napodobuje zvuky, opakuje verše a prohlíží si interaktivní ilustrace.

Prozradíte nám, jestli pracujete na nějakém dalším projektu? Na co se můžeme těšit v budoucnu - svět dětí nebo těch zvířecích?

Ester S.: Oboje. Udělala jsem si radost a společně s Mařenkou Urbánkovou připravuju leporelo Boudo, budko! pro nejmenší čtenáře, takže zvířata. Zároveň ale taky pracuju s manželem, ilustrátorem Milanem Starým na prvním čtení, kde vedle dětí budou mít důležitou roli i zvířata. A do třetice pevně doufám, že letos vyjde i kniha pro školáky s názvem Aliance udatných, jejíž děj se odehrává ve dvou realitách – ve skutečné a herní. V tomto příběhu nehrají zvířata podstatnou roli.

Z Vaší knihy vyzařuje pozitivní energie, která je velmi citlivě zaměřena na skutečný život ostatních zvířat - pro naše děti. Hodláte touto cestou vést i děti své?

Marcela V.: Snažila jsem se, abych v ilustracích ukázala nejen to, jak zvířátka vypadají, ale chtěla jsem zapojit také děti a rodiče. Proto jsem pro barevné ilustrace vytvořila i černé interaktivní šablony, které jsou součástí knihy a umožňují moment překvapení, ale i možnost se kreativně vyřádit (obkreslovat, vymalovávat, prosvětlovat, sprejovat, frotážovat, apod.)

Svou dvouletou dceru a dvoutýdenního syna bych moc ráda vedla k respektu ke všemu živému a ukázala jim, jak úžasné bytosti tzv. hospodářská zvířata jsou. Dcera se mnou už také jednu azylovou farmu „Farmu Naděje v Dobrovítově“ navštívila a měla možnost vidět tato zvířata z bezprostřední blízkosti a v prostředí, kde jsou milována a opečovávaná.

Co jste si v rámci spolupráce jedna od druhé vzaly?

Ester S.: Vrátila jsem se k tématu, které jsem pro sebe považovala za uzavřené a jsem za to ráda. Na Marcele si cením, jak profesionálně a komplexně přistupovala k celému projektu, ke všem, kdo se na něm podíleli, k propagaci, jak citlivě knihu opečovala po stránce výtvarné, grafické i knihařské. Je radost s ní spolupracovat.

Marcela V.: Moc si vážím toho, že Ester neodradila narůstající práce a informace, které se na nás „valily“. Sama si je naopak také dohledávala, ověřovala a dokázala je dokonale přetvořit v krásné básničky a poutavé texty. Vznikla tak vymazlená kniha nabitá informacemi, která tu chyběla. A budu moc doufat, že MEKY MEK! není naše poslední kniha!

Děkuji za rozhovor,

Lubor Vinický

Otevíráme: Meky Mek! (video)

Foto: Ester Stará

Foto: Ester Stará

"Čas probuzení každého člověka leží v jiném čase." Rozhovor s Tomášem Pfeifferem

Náš rozhovor se bude "točit" kolem Vánoc, ke kterým neoddělitelně patří nadílka od Ježíška – dokážete si vzpomenout, z kterého dárku jste měl v dětství největší radost?

Děkuji za otázku. Nerad bych se příliš exhiboval, ale v té době jsem byl spíše technického zaměření, takže se domnívám, že by to byl model autíčka – tzv. angličák.

Ježíška vnímáme jako děťátko, které se rozdává – radost, lásku, spokojenost, pokoru, naději… V kontrastu oslavy narození Spasitele probíhá v ulicích českých měst každoroční masakr ostatních živočichů – kapříků. Můžeme vůbec prosit o odpuštění, pokud pácháme takto kruté zločiny, které navíc vystavujeme na odiv jako normu pro naše děti?

Musíme chápat svět takový, jaký je. Vidíme chyby u druhých – sami je máme a pokud jsme je měli, tak jsme často nedokázali pochopit jejich dopad a považovali jsme to, jak píšete, za samozřejmost. Je pravdou, že čas probuzení každého člověka leží v jiném čase. Pokud nastane, pak podobné činy nás niterně, osobně nesmírně zraňují – protože jsme ve své schopnosti vnímat utrpení druhých – ne jako přecitlivělý neurastenik, ale jako bratr stojící každému na blízku. Toto nás jistě nenaplňuje radostí. Můžeme se snažit například udělat to, co je možné udělat - čili odkoupit kapra a hodit ho do Vltavy, přestože mnozí říkají, že ta ryba stejně zemře. Domnívám se ale, že zemře alespoň ne mezi výkaly krví svých bratří a zvuku tupých úderů. V nemoci také nemáme mnoho volby, co můžeme udělat, prostě jsme. Někdy trpíme, a náš život pomaličku dohořívá. Kdybych si měl vybrat tuto podobu popraviště nebo dohoření života, jistě víte, jak bych se rozhodl.

Slavíte vánoční svátky? V případě, že ano, dodržujete nějaké staré tradice?

Domnívám se, že svátků je málo. Sám bych zavedl svátek každý den a vánoční svátek v tom nemá žádných výjimek. Koneckonců, vánoční svátek má mnoho různých významů od svátku slunovratu až po další významy, o kterých se můžeme domnívat, zda jsou, nebo nejsou historicky podložené. To, co je na tom pěkné, je, že se v nich aspoň na chvíli méně hádáme a méně stresujeme. Nejkrásnější je chvíle po večeři, když se vstane od stolu, děti přijdou ke stromu a ozve se „ááá“. V té chvíli je celá zem prosycena radostí a očekáváním, což je úžasné. Bohužel však je to v přímém kontrastu s naší každodenní zkušeností. Svým způsobem je pravdou, že Vánoce jsou svátkem míru a pokoje, kdy napřed tak 2-3 měsíce dopředu šílíme ve shánění dárků atd., aby na ten krásný den všechno utichlo a byl tu nádherný klid a mír. Dokonce se někdy ani nebojovalo ve válkách, když byly Vánoce – lidé na chviličku odložili zbraně a žili tento pocit. V tomto smyslu bych Vánoce rozšířil na každý den v roce - bylo by to velkým přínosem pro naši životní pohodu a životní pocit. Mimochodem i stromek je živý a má vědomí. Zkusme se někdy zeptat, co si o tomto svátku myslí...

Církev se začíná tvářit “zeleně” (viz. body církevní environmentální certifikace České křesťanské environmentální sítě). Myslíte si, že je tento obrat trvalý nebo že jde jen o úlitbu společnosti?

Nevím, to těžko mohu posoudit. Každopádně každá věc, která je přínosem, je přínosem, ale často vidíme v environmentální oblasti nastolení zástupných cílů, které nemohou nikdy naplnit proklamovaný smysl. To proto, že ač budeme jednat a chovat se velmi, velmi ukázněně, náš přírůstek v počtu lidí spolehlivě vyčerpá veškeré tyto přínosy. Dnes máme něco kolem 8 miliard jedinců a za pouhých deset – dvacet let to bude 10 miliard. Toto nelze vyrovnat žádným environmentálním poselstvím, ale lze to vyrovnat jedním způsobem – dobrovolně se dohodnout na politice dva lidé-jedno dítě. Zdůrazňuji dobrovolně a vědomě, protože je přece přirozené, snažit se zachránit.

Okolo nás zuří války, různé formy lidskoprávních protestů, řeší se takřka neodvratná klimatická katastrofa. Můžeme vůbec v klidu pojídat cukroví a těšit se z nadílky? Neměli bychom se raději všichni semknout a modlit se za mír, čistý vzduch a průzračnou vodu?

To by byla jistě nádherná idea, ale má to podle mne zásadně jediný nedostatek. Toto modlitbou nezměníme - naše dopady na planetu to neposune ani o milimetr. Já bych se spíše modlil za to, abychom zmoudřeli a z tohoto zmoudření by mohla vzniknout skutečná reálná pomoc. Samozřejmě že modlitba také může vést tímto směrem – nepřímo, tzn. ti, co jsou nad námi, se pokusí nás zmoudřet. No uvidíme…

Změna klimatu je určitě jedna z nejvíce zmiňovaných věcí posledních let. Má člověk po tom, co vše už dokázal zničit a zabít, vůli si ledacos odřeknout a s touto tragédií se vypořádat?

Pravděpodobně v této chvíli ne jistě, ale myslím si, že o tom to není. Každá rovnice má dvě strany a ty dvě strany jsou zcela reálné a zcela vázané na sebe. Proto lze tvrdit, že to není o tom, zdali člověk má nebo nemá jen tuto ochotu. Musí to být postupná změna lidského myšlení, ale pokud nenastane, pak se nebude člověka nikdo ptát, jestli má, nebo nemá ochotu, protože 1+1 jsou 2.

Vidíte nějakou budoucnost v protestech v rámci různých hnutí na ochranu planety, zvířat, rostlin? Mají šanci uspět, když Zemi vládne “rozumný člověk”?

Je to příznak toho, že lidé začínají reálně cítit nebezpečí. Část z nás začíná hledat, vcelku přirozeně, jak tato nebezpečí omezit nebo dokonce odvrátit. K hledání jistě patří obrovská škála různých nabízených názorů, řešení, politik. Ale musím zopakovat, že příčina současného stavu spočívá v tom, že je tu příliš mnoho lidských jedinců, z nichž každý vyprodukuje denně příslušné množství odpadu, spotřebuje příslušné množství energie atd. I když je to životní minimum, například - jsou zde velmi pozorovatelné nárůsty osobní spotřeby lidí. Ta tam je doba, kdy lidé třetího světa třeba v Africe měli nepatrnou uhlíkovou stopu. Dnes se tyto země jako Indie, Čína velmi rozvíjejí a koloniální minulost je dávno za námi. Je to tedy doslova exploze potřeb, které člověk získává. Je to exploze lidských jedinců. Toto je podstata současných problémů. Chcete-li tedy řešit tuto krizi, pak to znamená, postupem několika generací zmenšit počet lidí na Zemi. Odhad můj je, že tato planeta, je schopna, bez jakýkoliv následků uživit zhruba 2-3 miliardy lidí. V této chvíli vyčerpáváme násobky kapacity této planety a podobáme se člověku, který svoje minulé dluhy řeší dalším zadlužováním a domnívá se, že je všechno v pořádku. Ne, není. Každý další dluh přináší do budoucna další problém. Je s podivem, že na různých fórech téměř nikdo nevidí tuto základní a velmi jednoduchou pravdu. Všechno ostatní samozřejmě může přispět. Můžeme zmenšit svoje nároky, můžeme racionalizovat svoje výrobní postupy, můžeme zvýšit příjímání energii z obnovitelných zdrojů atd. Ale je tu i druhá strana této rovnice - každé zlepšení technologické, či jiné, sebou přináší také nároky výrobní a různé další dopady. Jako příklad bych uvedl elektromobily, kdy původní doba nadšení pro toto řešení je v této chvíli již zakalena, protože jsme začali dohlédat i následky této cesty. V podstatě je to na dlouhé filozofické povídání, o tom, kam jsme se dostali. My bydlíme a jezdíme. Tam kde bydlíme, to není k životu, tak si pořídíme chalupu nebo chatu a jezdíme tam, abychom byli v přírodě. Když je nás moc, tak už ani to není k bydlení, tak hledáme nějaké jiné možnosti – jezdíme do Antarktidy nebo na vzdálené pustiny, kde chceme zažívat volnou přírodu, které je stále méně. Beton se rozrůstá, asfalt také, mizí přirozené prostředí pro ostatní a člověk, jelikož necítí příliš s ostatními tvory, se domnívá, že je to v podstatě jedno. Stále více se objevují lidé, kteří by se nejradši přestěhovali na Mars nebo na Venuši, aby si tak ve svém strachu zachránili svůj život údajně ohrožený pádem meteoritu či něčeho jiného. Potíž je v tom, že ten meteor spadne kamkoliv, tedy i na Mars i na Venuši a že v podstatě má-li spadnout, tak spadne. Spadne pravděpodobněji tehdy, když se budeme chovat poněkud nerozumně jako lidstvo a nespadne, pokud budeme jiní. Je to sice odvážné tvrzení, já vím - současní lidé by rádi vsadili na atomové bomby, které rozstřílí meteorit na kousky, což je nereálné. Lidé mého ražení spíš sází na lidskost, lásku a moudrost ve společnosti, která nastaví osud tohoto celku do v celku rozumných mezí. Kdykoliv člověk zapomene svoji sounáležitost s ostatním světem a ostatními tvory, dostává se do problémů, které mohou vést k výraznému období potíží, protože tam, kde zabíjíme, musí být také protipól – tedy jsme zabíjeni. Bohužel.

Na začátku rozhovoru jsem se ptal na dáreček z dětství, jaké máte přání teď?

Chtělo by se mi říct, že nemám přání. Rozhodně již netoužím po kačence z celuloidu ani po angličáku. Přece jenom si myslím, můj život se jako by soustředil kolem setkání se svým učitelem Josefem Zezulkou, který právě v těchto dnech má třicáté výročí svého odchodu. Za ta léta, jsou to desítky let, za to vše, co dělám teď, může tento okamžik, kdy jsem se s ním setkal. On mě změnil život úplně od základů a ať dělám, co dělám, nyní připravuji celosvětový kongres – Mezinárodní kongres zdraví 2023 Praha. Je to již třetí ročník a bude to velmi významná událost, které se zúčastní mnoho a mnoho skvělých pracovníků vědy i z našich oborů, doslova z celého světa. Přesto všechno zůstává ten základní motiv. Můj učitel přišel doslova pro to, aby pomáhal lidem. A já se snažím „opičit“, tzn. aby ta pomoc se do společnosti dostala, aby mohla normálně sloužit, aby ji lidé znali a nepodléhali fámám, různým dezinformacím, aby byla pro každého. Tak možná toto je moje přání, ale já vím, bude to trvat ještě nějakou dobu. Když se člověk těší rok, tak je to míň, než když se těší desítky let.

Děkuji za rozhovor,

Lubor Vinický

O něčem, co by nemělo vůbec existovat

Rozhovor se Zuzanou Andělovou, autorkou právě vydané knihy Kravín na konci pekla.

Rád bych Vám, Zuzano, hned na začátku našeho rozhovoru poděkoval za napsání knihy Kravín na konci pekla. Obdivuji Vaše odhodlání informovat touto cestou veřejnost o Vašem “výletu” za zvířaty. My v chrámu už jsme hrdí majitelé této knihy. Jak jste spokojena s reakcemi lidí na tento počin?

Děkuji za velmi milou podporu. V celkovém výsledku spokojená určitě jsem. Už jen to, že se podařilo vybrat nejprve dost peněz na to, aby ty příběhy vůbec mohly vyjít a ještě se k tomu našli lidé, kteří jsou ochotni s tím něco dělat nebo nějak pomoci, považuji za obrovský úspěch, kterého si moc vážím a dává mi to ujištění, že to celé mělo smysl. Samozřejmě se našly i negativní reakce, ale to se asi dalo čekat, je to citlivé téma.

Pro koho je kniha primárně určena? Neuvažujete o “odlehčené” verzi pro děti? Nebylo by špatné nahradit některé lživé stránky v prvouce skutečnými informacemi o životech hospodářských zvířat.

S tím určitě souhlasím, celou situaci ohledně hospodářských zvířat považuji za klamavou reklamu obřích rozměrů. V tuto chvíli je kniha psaná tak, jak se to přesně dělo a tedy je určená pro dospělé i vzhledem k fotografiím, které obsahuje. O verzi pro děti jsem zatím neuvažovala, a asi hlavně kvůli tomu, že některé obrazy odtamtud mám v hlavě stále moc živě, považuji celý ten systém za tak urgentní a kritický. Z toho důvodu věřím, že přes dospělé lze dosáhnout rychlejší změny, která je rozhodně zapotřebí a včera bylo pozdě.

Pokud se v myšlenkách vrátíte do svého dětství, měla jste už tenkrát tendence pomáhat zvířatům, nebo se ve Vás tato touha probudila až v pozdějších letech?

Vztah ke zvířatům jsem měla určitě již od dětství. A když se mě někdo ptal, čím budu chtít být, až vyrostu, odpovídala jsem, že veterinářkou. Kde bylo nějaké zvíře, u toho jsem chtěla být. Samozřejmě jsem chtěla mít pejska, všechny kočičky, které se kde objevily, jsem si chtěla brát domů, pomáhalo se zraněným ptáčkům a pubertu jsem "přežívala" převážně u koní. Musím ale říct, že až s přibývajícím věkem a zkušenostmi jsem začala vnímat rozdíly, kterými jsou jednotlivá zvířata škatulkována a když k nám potom přišly první z těch hospodářských a začali jsme narážet na rozdílný přístup např. i ve veterinární péči nebo slýchat nepěkné komentáře ze strany i běžného okolí, tehdy se to ve mě asi zlomilo nejvíc a teď nedám dopustit na žádné z nich.

Určitě máte po této misi mnohem více zkušeností než dříve. Vidíte nějakou možnost, čím aspoň zlepšit trýznivou situaci hospodářských zvířat ve velkochovech? Máte v sobě ještě nějakou naději, že jim jednou bude lépe?

To určitě ano, zkoušela jsem kvůli těm situacím, které se tam děly a dějí stále, hledat i cesty pomoci. Zákonný způsob naprosto selhal a bohužel musím říct, že mě zklamaly i některé organizace, které vystupují na ochranu zvířat, kdy jsem se např. dozvěděla i to, že do těchto "extrémních" případů nechtěly vůbec jakkoliv vstupovat a bylo mi i doslova třeba řečeno, že pokud budu chtít podpořit v situaci zachráněného pejska, nejlépe se šťastným koncem, možná takový příběh alespoň nasdílí. Já jsem ale beraní hlava, která vždy bude hledat možnosti a tou největší nadějí je pro ta zvířata samotný spotřebitel. Věřím stále, že spousta lidí o této situaci vůbec neví a pokud se k nim ty skutečné informace dostanou, většina z nich pomoci chce. Pokud spotřebitel platí v obchodě za produkt od "veselé" krávy, má možnost změnit to, aby i to mléko bylo skutečně od šťastného zvířete. A těší mě, že už nyní po tom, co lidé tu knihu začali číst, mi pak píšou, jak jsou otřeseni, že se ta zvířata nemají dobře a začali třeba ve svém okolí hledat alternativy či již podpořili nějakou kampaň na zlepšení podmínek. Každý má možnost pomoci, ať už tím, že se živočišných výrobků vzdá zcela nebo ty z velkochovu nahradí produkty od zvířat z lepších podmínek. Když nebude poptávka, nabídka se vždy přizpůsobí.

Skamarádila jste se s některým ze zaměstnanců? Řekla jste někomu v “procesu” o svém záměru o tom napsat?

Ne, ani na jednom z těch míst se nenašel nikdo, kdo by mi byl tak sympatický, že bychom se více sblížili. Každého jsem dřív nebo později viděla při něčem, co jsem považovala za kruté, takže jsem pak už ani neměla chuť s ním navazovat i cokoliv, co by se přátelství třeba jen podobalo. Ale v mém případě o to nestál ani nikdo z nich, všude jsem měla nálepku té "divné". Snažila jsem se alespoň tvářit, že mi něco z toho tam přijde stejně normální jako jim, ale nestačilo to. Odmítala jsem krávy bít nebo jsem "zdržovala", když jsem chtěla ošetřovat krvácející zranění a hned jsem byla jiná.

Chystáte se někdy do velkochovu vrátit? Třeba kvůli tomu, jestli tam i nadále panují hrozivé podmínky, které popisujete v knize? Je ale jasné, že většina zvířat, o které jste se starala, už nežije…

Klidně to absolvuji znovu, ale to už bych si ráda byla jistá tím, že se něco změnilo a přála bych si, abych pak mohla psát o šťastném kravínu a ne o něčem, co by podle mě nemělo vůbec existovat. Na psychiku tohle bylo hodně náročné a ano, asi máte pravdu, že většina z těchto zvířat už nejspíš ani nežije. Matýsek určitě ne, Anička v tuto chvíli někde možná živoří než porodí a převezou ji zpět, aby se začlenila do dojícího procesu. U dojných krav se jejich stav mění tak rychle, že smrt jim hrozí každý den.

Co bude dál? Máte nějaký plán, o kterém místě napsat v budoucnu? Těch pekel pro zvířata se na našem území nachází mnoho.

Je pravda, že určitě i ostatní chovy s jinými druhy zvířat stojí také za to, aby se jim věnovala pozornost. V tuto chvíli bych se ráda zaměřila na rozšíření příběhu o mléčných kravách mezi co nejvíce lidí a samozřejmě bych si přála, aby se jejich situace změnila. A možná někdy v budoucnu získám odvahu se zkusit podívat i na jiná místa.

Jmenujete se Andělová - svým svědectvím sloužíte ostatním zvířatům a naplňujete podstatu tohoto krásného příjmení! Co byste poradila lidem, kteří "bojují" se závislostí na mléku a ani fotografie týraných živočichů je nepřiměje ke změně?

Děkuji :) Takové lidi najdu i ve svém okolí a vždy je alespoň žádám, aby podpořili lepší podmínky. Těm zvířatům to změní život a oni mohou pít mléko od skutečně šťastné krávy. To co jsem viděla, ani nepovažuji za něco, co je zdravé a rozhodně to jde dělat i jinak.

Ještě jednou veliký dík za všechny tam,

Lubor Vinický