Rozhovor s Lukášem Vincourem, zakládajícím členem spolku Zvířata nejíme.

Na startu našeho rozhovoru bych Vám rád poděkoval za Vaši energii, věnovanou ostatním živočichům. Máte za sebou spousty skvělé práce - Tenkrát svět, Svědectví... a samozřejmě to nejdůležitější, gratuluji k narození miminka! Nejmenuje se sice Vilík - jako hrdina knihy Tenkrát svět, myslíte ale, že v dospělosti bude obklopen soucitnějšími vztahy k přírodě, než na jaké jsme zvyklí my?

Ahoj, především Vám moc děkujeme za zájem o rozhovor s námi i ke gratulaci k narození Olivera. Moc bychom si přáli, aby tomu tak bylo a Oliver byl obklopen hlavně dobrými lidmi. Máme pocit, že soucitných lidí a hlavně dětí přibývá, což je dobrým znamením pro přírodu i zvířata. Před pár lety spousty lidí nemělo ponětí ani o tom, kdo je vegan. Nyní je tohle téma všeobecně známé a dosti rezonuje společností. A tak se budeme snažit být pozitivní a věřit tomu, že to tak bude. Jinak se obávám, že jako lidstvo půjdeme do háje.

Ještě bych na chviličku zůstal u Vašeho syna. Může se stát “průkopníkem” veganského stravování od samotného narození - už tu byl někdo, kdo by Vám veggi přístup za tu krátkou dobu rozmlouval a snažil se Vás přesvědčit, že mu stejně jednou musíte sehnat náhradní kojnou v podobě krávy nebo kozy?

Naštěstí máme kolem sebe převážně veganky, vegany a svobodomyslné lidi, včetně našich rodin, které naše rozhodnutí a životní styl naprosto respektují. U Oliverové pediatričky jsme při první návštěvě oznámili, že jsme veganská rodina. Paní doktorka se z toho zdála být zaražená a tvrdila nám, že ve čtyřech měsících bychom mu měli dávat příkrmy obsahující zvířecí svalovinu, na což jsme reagovali přirozeně nesouhlasně a nijak dále s námi nediskutovala. Jen poznamenala, že to budeme mít těžší. Nám samozřejmě jde hlavně o to, aby se Olík dobře vyvíjel, neměl žádné problémy, tudíž jeho stravování bereme naprosto zodpovědně, komunikujeme s výživovými poradci i zkušenými veganskými rodiči.

Když jsem pro Chrám živočichů psal recenzi na film Svědectví (zde k přečtení), jehož jste také autory, byl jsem opravdu hrdý na to, že se Vám v českých podmínkách povedlo něco takového (strašného) zdokumentovat a že se film dostal mezi mainstreamové publikum. Nyní chystáte dokument další, tentokrát s názvem Náctiletí aktivisté. Na co přesně a kdy se můžeme těšit?

Děkujeme za tato slova, moc to pro nás znamená. Doufáme, že se Svědectví podaří v průběhu následujících měsíců dostat ještě víc mezi širokou veřejnost. Nový dokument Náctiletí aktivisté je zaměřen na příběhy těch, kteří za zvířata bojují. A jelikož je v České republice veliká spousta náctiletých veganek a veganů, kteří jsou tak zapálení v boji za osvobození zvířat, přišlo nám důležité přiblížit jejich životy, odhodlání, trápení, ale i třeba šikanu, s kterou se setkávají dalším. A třeba i inspirovat další mladé lidi, jejich rodiče, spolužáky, učitele, kamarády. Protože cesta, kterou si vybrali není vůbec jednoduchá, ale neskutečně inspirující. Dokument bychom rádi uvedli v roce 2023. Pokud by chtěl někdo tento film podpořit, budeme moc rádi. https://www.darujme.cz/projekt/1206445

Jak jsem již zmínil na začátku rozhovoru, věnujete se veganskému aktivismu, točíte filmy, píšete knihy...,jde tato “práce” dělat profesionálně nebo máte mimo Zvířata nejíme ještě další zaměstnání, které Vás živí? Případně, jde vše skloubit dohromady? Určitě by se našli lidé, kteří by si takovou profesi rádi vybrali...

Ve Zvířata nejíme není nikdo oficiálně zaměstnaný, i když bychom se do budoucna rádi profesionalizovali. Vše skloubit dohromady se všemi aktivitami a plány, které máme je opravdu velice náročné. Proto pokud by se našel někdo, koho by naplňovala administrativní práce, nechť se nám ozve, hodně by nám to ulehčilo.

Chrám živočichů se se svým filozofickým a křesťanským (nikoliv současným církevním) zaměřením hlásí k odkazu, pro ostatní zvířata, významných osobností jako Erazim Kohák, Přemysl Pitter, Peter Singer, Jan Čejka nebo Andrew Linzey. Mnozí jsou nebo byli křesťané, někteří dokonce faráři a teologové. Máte i vy nějaké náboženské zaměření nebo třeba filozofický směr, který by Vám byl blízký?

Pokud budu mluvit za za sebe a Míšu, v současné chvíli jsme spíš realisté. Záměrně píšu v současné, jelikož v minulosti jsme oba hledali nějaké filozofické směry a čerpali z nich inspirativní myšlenky. Já se celý život snažím řídit těmito myšlenky. "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" a "Nečiň druhým to co nechceš aby oni činili tobě." A také mě inspirovaly Čtyři dohody a víra v to, že člověk, pokud chce a činí určité kroky, dokáže cokoliv jen chce.

Na malou chvíli ”opusťme” zvířátka, co je pro Vás nutným “výpustným ventilem”? Kde nebo při čem si dokážete odpočinout a nabrat sílu na zvládnutí někdy velmi nepříjemné konfrontace s lidmi masožravci nebo při sledování trpících zvířat?

Pro mě je ventilem dlouhá procházka v přírodě s foťákem, nejlépe v lese. Pokud mám to štěstí a setkám se s nějakým zvířetem, které mi dovolí si ho vyfotit, užívám si to o to víc. A pak je tady Oliver, který nás velice rozptyluje a dělá nám svou přítomností ohromnou radost.

Závěrem bych se Vás rád zeptal ústy Eugena Drewermanna, který píše ve své knize O nesmrtelnosti zvířat: “Kým budeme my lidé (pokud se mezitím sami nevyhubíme) za dva miliony let?”

Osobně si myslím, že za dva miliony let lidé na planetě Zemi již nebudou žít.

Děkuji za rozhovor,

Lubor Vinický za Chrám živočichů

Toto je jediný svět, který jsme dostali, v této chvíli, v tomto osudu, v tomto životě...

Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

S napětím vyhlížíme konec pandemie. Nakolik ovlivní tato pandemie život lidí v budoucnu?

Stejně jako každá jiná velká událost v dějinách bude doba, kdy generace, které ji zažily, na ni budou vzpomínat více, a později se stane již jenom zprávou z dávné minulosti.

Že přijde, někdy, další vlna, je jisté. Jak brzy ji očekáváte a jak bude závažná?

Toto jsou věci, na které odmítají odpověď i odborníci a myslím si, že je to proto, že to nikdo nemůže zcela předpokládat. Žijeme v době, kdy existuje zvýšená možnost mutací virů atd. a vidíme za poslední léta poněkud častější vzplanutí nějakých epidemií. Myslím si ale, že ten problém má i druhou stranu, a ta se týká lidské imunity, tedy vpravdě lidského života a způsobu života, protože v každém vztahu v přírodě například mezi dravcem a jeho obětí existuje možnost rovnovážného stavu anebo také možnost nerovnovážného vztahu. Jestliže jedna z těch stran, v tomto případě jsme oběti, bohužel, se dopustí chyb ve svém životě, potom ten dravec, ten vir, má větší šanci na to, aby více zasáhl, i když nikdy ne zcela celou populaci.

Obyčejní lidé často nevěří nebo nepřemýšlí nad tím, že se s naší planetou něco špatného děje. Jak je ale možné, že se tak chovají i významní představitelé církví, států, společenství...?

To vychází z přirozené lidské psychologie. Je přece daleko snazší věci zasunout do pozadí, než je řešit, navíc je tu i nebezpečí, že v případě nějakých aktivit se nakonec ukáže, že byly zbytečné, což je samozřejmě potom pro ty aktéry škoda atd. Je to ale také svým způsobem obžaloba. Protože tam, kde by člověk mohl objektivně zasáhnout, často nekoná.

Já jsem se s tématikou setkal před desítkami let při své výuce u svého učitele pana Josefa Zezulky, který již tenkrát naprosto přesně popisoval, jak bude dál vývoj v této oblasti, popisoval důsledky, ať už jsou to důsledky finanční, sociální, všechny ostatní, klimatické zejména a další a navrhoval také řešení těchto problémů. Bohužel dodnes toto řešení v podstatě nezaznívá ze žádné strany a lidé se snaží řešit věci z příliš velkého drobnohledného pohledu. Totiž toto je systémová věc, co nás potkává, to není otázka špatného chování nějaké populace, konkrétní, jedné, je to důsledek přemnožení lidského rodu.

V každém případě nelze popřít přírodní zákony, nelze popřít tu stranu má dáti a dal, ale člověk se tvářil, že může donekonečna se množit, vyčerpávat přírodní zdroje atd., tvořit kysličníky a další plyny, což samozřejmě bylo nesmyslné. Myslím si, že každá civilizace, která se blíží ke svému konci, vykazuje vlastně podobné charakteristiky. Za prvé, je to vlastně ignorování důležitých problémů v jejich řešení, je to také nabobtnání řídících systémů v té dané společnosti, které začínají stále více odčerpávat ten řekněme benefit, který společnost může poskytnout, jsou to ale také někdy až demagogické ideje, které jsou šířeny, někdy dokonce násilím s nebezpečím pro myslící, kteří smějí myslet jen jedním způsobem a tak mizí pestrost ale také i ochrana před extrémy. V tom okamžiku je se společností zle, ona se musí tedy reformovat, musí pochopit, že toto je naše společná věc každého z nás, všichni máme své manželky, děti, sami sebe a jde tedy o nás. Jakýkoliv jiný zisk, byť jakkoli veliký, v konečném důsledku bude velikou prohrou, pokud budeme chtít něco získávat nad míru přirozenosti, okrádat jiné atd.

V jedné knize je psáno, že neexistuje místo na Zemi, kde by zvířata nebyla dříve než člověk. Vrátí se snad planeta ke svému začátku?

Já se domnívám, že nikoliv a doufám v to. Pokud byste se mne ale zeptal, zdali to není možné, tak bohužel musím odpovědět, že za současného stavu nahromadění obrovských sil, kterými vládne člověk, by teoreticky i tato možnost mohla vzniknout a to tehdy, když by rovnováha strachu přestala fungovat, zvítězila by nějaká jiná ideologie a člověk by tyto síly použil. V tom případě by život mohl jít třeba znovu z moře, například delfín nebo nějaký takový tvor.

Kdybyste se stal představitelem nějakého významného společenství, např. OSN, EU, církve, jaký by byl Váš první krok ke zlepšení života na zeměkouli?

No představte si, že já jsem představitelem církve, 38. řádně registrované církve v našem státě a jmenuje se Společenství Josefa Zezulky, takže toto bych naplnil a tím pádem je mi i snadno odpovědět. Snažil bych se lidem tyto věci nikoliv nutit, ale vysvětlovat, ukazovat jim možná řešení a svým nepatrným dílem se pokoušel o přemýšlení, o nápravu těchto věcí, které mohou mít velmi dalekosáhlé dopady.

Myslím si, že svým způsobem je člověk vždy dobrý, a kdyby člověk dostal správné informace, hodnověrné, dobře předložené, nakonec by vzal celou tu myšlenku, té řekněmež ochrany už nejenom člověka, ale celé Země, za svou. Věděl by, že to má význam, dokázal by se v některých případech i trochu uskromnit, ale hlavně by se ta věc stala společnou věcí. Není větší síly než lidská spolupráce, soudržnost a pochopení cesty k nějakému cíli. Toto ovšem jen málokdy vidíme. Naopak se přijímají často jen drakonická opatření, která to chtějí řešit finančně nebo jinak, ale často neřeší příčiny, a v konečném důsledku nejsou nikdy schopna dosáhnout úspěchu.

V mnoha velmi starých knihách, které mám k dispozici ve své knihovně, se autoři už tehdy zmiňovali o utrpení zvířat, které jim člověk přináší. Ať už se jednalo o transporty, velkochovy nebo laboratorní pokusy... Co nás nastartuje k tomu, abychom zvířata nenechali trpět dalších dvě stovky let?

Aby k něčemu takovému docházelo, tak musíte ztratit lásku nebo vzájemnost. Když například nakládáte špatně se zvířetem, tak pro toho člověka musí být v podstatě věcí. Stejně jako byste velmi těžko praštili tyčí někoho ze svých bližních, protože k nim máte svůj citový vztah. Tato absence citu má historický důvod, vždyť ve středověku jsme byli učeni, že člověk je nejvyšší tvor na Zemi, kterému má všechno sloužit, že zvíře nemá duši čili se snižovala schopnost uvědomění si, že zvíře cítí bolest, že cítí utrpení, že cítí nespravedlnost a tak dále, a tím pádem jsme se k tomu zvířeti začali chovat jako ke kameni. Prostě jsme ho vzali a hodili do vody a bylo nám to jedno, protože to je přece jenom kámen. U zvířete je to jenom zvíře čili je to ta lidská filosofie, která vnímá zvíře jako něco podřadného. Vzpomeňme třeba na boje, než byly v současnosti ve většině států zrušeny zákony, které tvrdily, že zvíře je věc, to je typický příklad tohoto způsobu myšlení a přístupu čili je to lidská filosofie, která nakonec ústí ale i do oblasti válek, kde nakonec po nějaké době ta vojska ztratí přirozenou obranu proti zabíjení atd., a pak už ti vojáci se chovají k těm druhým vojákům také jako k věci čili ničí je, střílí je atd. A nemají prakticky výčitky. Kdežto kdyby se to stalo za míru, tak do konce života trpí nějakým komplexem viny, pokud to není fanatik.

Jak by se díval na nynější svět Váš učitel pan Zezulka? Propadl by beznaději?

Mně můj učitel, duchovní mistr pan Zezulka, neučil beznaději, ale učil mne pragmatismu, schopnosti s láskou pozorovat, nenechat se vtáhnout do těch i těch velmi špatných dějů čili nereagovat na zlo zlem, a to je velmi důležité, protože jinak by bylo více zla, a to by jen zhoršilo celou situaci. Čili určitě by nezastával pozice mentora, který kritizuje od rána do večera a velmi těžce prožívá svět. Byl každému nablízku, všechno bylo vlastně jeho, a když viděl třeba, jak vykládají zvíře z lodi a nakonec, jelikož mělo zlomenou nohu tak ho přivázali za nohu a tahali jeřábem za tu jednu nohu, viděl jsem, jak soucítil a trpěl s tím zvířetem, které tímto naprosto nelidským způsobem bylo složeno na to přístavní molo. Kdysi tento snímek jsme viděli v televizi a já jsem byl zrovna přítomen, když to vysílali.

Toto je jediný svět, který jsme dostali, v této chvíli, v tomto osudu, v tomto životě, a tak jej žijme. A záleží na nás, jestli v něm zanecháme stopu beznaděje, bídy, zla, nebo jestli budeme nerezonovat s tím, a kde budeme moci, tak se pokusíme něco nadlehčit.

Na závěr rozhovoru poraďte našim čtenářům, prosím, kde nejlépe dobíjet baterky?

Musíte zvolit správnou nabíječku, aby odpovídala typu baterie, a zasunout ji do zásuvky, ale to byl vtip, a do tohoto se řadí celý náš život. Počínaje mentální hygienou, ale i hmotnou hygienou, stravou a vším ostatním, což se hezky říká, ale jak to bývá, když nám něco chutná, tak je nám to putna, a tak jsou to třeba chyby ve výživě, které působí z vysokého procenta utrpení v našich životech, jsou to ale také stresové faktory. Všichni se snažíme se s tím pracovat, jak dokážeme a co bych jim poradil?

No, vždycky si uvědomit, že na tom jsou jiní ještě hůře, než jsme my, nelitovat se, sebelítost je velmi destruktivní, konstruktivně užívat to, co je k dispozici a na druhou stranu nezávidět tomu, co nemáme. Závist je také velmi autodestruktivní vlastnost. Naopak, měli bychom všemu okolo sebe přát, v jeho prospěchu, v jeho úspěších atd. Ty baterky se dobíjejí velmi dobře třeba u nižších zástupců života jako je například les, a tak taková procházka v lese nebo v blízkosti vodního toku může být velmi posilující jakoby nadlehčí, vyčistí vše, zátěže psychické, protože tento druh prostředí je sice vývojově mnohem nižší, ale díky tomu také ještě nemá tolik variant svého životního vjemu, a tak je často velmi čistý. Je to již živý biologický prostor, jsou to živé organismy čili to není anorganika, to je člověku blíže, to je velká výhoda.

Ale těch možností je nesčíslně mnoho dalších, záleží na tom, kdo jsme, v jakém stupni své lidské cesty se nacházíme, někdo bude milovat poušť či vysoké hory, někdo zase nížiny, někdo bude sportovat v přírodě, někdo ji bude prožívat jinak, jsme lidé různí.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický

"Drobná semínka naděje..."

Rozhovor se zástupkyní neziskové organizace na ochranu hospodářských zvířat Compassion In World Farming Romanou Šonkovou.

Evropská unie se prezentuje jako hodnotově vyspělé uskupení, není zde však ani jedna země, která by neměla prsty v systematickém vyhlazování ostatních zvířat. Milion ztracených životů denně, to je běžná záležitost, nikdo ani nemrkne.. Dokážete říct, který ze států EU má alespoň našlápnuto k lepším zítřkům, a může jít tak příkladem pro snesitelnější budoucnost především hospodářských zvířat?

Mezinárodní organizace Compassion in World Farming (Soucit ve světovém zemědělství), kterou v České republice zastupuji, se zabývá ochranou hospodářských zvířat, a proto se mohu vyjádřit k Vaší otázce z tohoto pohledu. Evropská unie je v současnosti celosvětovým lídrem v prosazování vyšších standardů pro chov hospodářských zvířat. I přesto jsou tyto standardy zatím naprosto nedostatečné. V některých členských zemích Unie platí některá ustanovení, která jdou nad rámec legislativy EU. Je to například zákaz zkracování zobáků a kastrace bez anestezie, který platí v Německu, v Nizozemsku a většině skandinávských zemí, nebo zákaz zabíjení kohoutků v chovech nosné drůbeže opět v Německu ale také ve Francii. K Německu, Lucembursku a Rakousku, které si uzákonily zákaz klecových chovů nosnic, se vloni přidala i ČR. Žádná země v EU není dokonalým vzorem, ale celkově jsou na tom hospodářská zvířata o něco lépe v Lucembursku, Rakousku a severských zemích, k nimž se v poslední době přidává Německo. Naše země má díky zákazu klecových chovů nosnic, zákazu kožešinových farem a zvýšení trestů za týrání zvířat dobře našlápnuto je následovat.

Evropská komise také slíbila, že do roku 2027 bude zrušen klecový chov zvířat. Jaká je vaše zkušenost s tím, jestli je to opravdu takový posun, jak to zní? Například pro ptáky nejsou halové chovy žádnou výhrou - tisíce jedinců na relativně malém prostoru. O welfare podle mne nemůže být řeč.

Klec je symbolem průmyslových velkochovů. Více než 300 milionů hospodářských zvířat v Evropské unii stráví celý svůj život nebo jeho značnou část v zajetí klece. I věda dokazuje, že klecové chovy jsou kruté. Zvířatům jako vnímajícím bytostem schopným prožívat bolest i radost způsobuje klec nezměrné utrpení. Zvířata chovaná v kleci nemají žádnou vládu nad svými životy, pociťují ohromnou frustraci, mají extrémně omezenou možnost pohybu a nemohou se téměř vůbec chovat přirozeně.

Extrémní omezení pohybu se objevuje v chovech nejrůznějších druhů zvířat. Prasnice jsou nuceny kojit svá selata v úzkých kotcích, králíci a křepelky stráví v holé kleci celý svůj život a kachny a husy jsou pro produkci foie gras v klecích násilně překrmovány ( u nás je tato praxe sice zakázaná, ale foie gras se k nám hojně dováží). Ačkoli v roce 2012 začal v celé Evropské unii platit zákaz chovu slepic v holých bateriových klecích, téměř polovina nosnic v komerčních chovech stále žije v takzvaných „obohacených“ klecích, u nás je to aktuálně asi 65 %. V malých individuálních kotcích tráví prvních 8 týdnů života i telata dojnic.

Díky naší evropské občanské iniciativě Konec doby klecové, kterou během jednoho roku podpořilo 1,4 milionu lidí z celé EU, se Evropská komise zavázala k tomu, že předloží legislativu zakazující klecové chovy od roku 2027. To je skutečně historicky unikátní závazek a obrovské vítězství našeho hnutí, i když bude ještě hodně náročné zajistit, aby zákaz začal opravdu platit. Dalším náročným úkolem bude prosadit, aby klecové chovy byly nahrazeny takovými systémy chovu, které umožní zvířatům skutečně lepší život. U nosnic to jsou především volné chovy s výběhem a ekologické chovy. Nicméně i volné chovy v halách mají větší potenciál pro welfare zvířat významně vyšší než klecové chovy. Umožňují slepicím mnohem větší svobodu pohybu, než je to možné v klecích. Mohou si protahovat a protřepávat křídla a létat. Mohou také projevovat další přirozené chování, jako je klování, hrabání a snášení vajec do hnízda. Máte ovšem pravdu, že koncentrace slepic je i v halách vysoká. To, jaké neklecové chovy v EU do budoucna převládnou ale mají ve svých rukou hlavně spotřebitelé. Pokud budou vyžadovat stále stejné nebo i vyšší množství živočišných potravin na svých talířích za co nejnižší ceny, intenzita chovů se nemůže zásadně snižovat. Musíme mít na paměti, že tuto volbu děláme každý z nás nejméně třikrát denně, kdy rozhodujeme o tom, v jakých podmínkách hospodářská zvířata žijí.

Nedávno jsme v chrámu zveřejnili zprávu od kolegů z L214 o skutečně krutých podmínkách na jatkách ve Francii. Skoro by se dalo říci, čím bohatší a větší ekonomický tahoun, tím hůře pro zvířata. Platí to tak stále nebo si už “lepší lidé tam nahoře” uvědomují, že i jim poteče do bot a že miliony zavřených jedinců v klecích nepřinese dlouhodobě nic skvělého?

V posledních několika letech zejména v Evropské komisi a v Evropském parlamentu pomalu sílí politická vůle k zásadnějším změnám v chovech hospodářských zvířat, zejména k postupnému ukončení těch nejkrutějších praktik, jako jsou již zmíněné klecové chovy. Je to samozřejmě dáno tím, jak mohutní celoevropské ochranářské hnutí a zvyšuje se společenská poptávka po šetrném zacházení se zvířaty. Zároveň jde zlepšení životní pohody (welfare) zvířat ruku v ruce s nutností transformace intenzivního zemědělství na udržitelný a k přírodě a ke klimatu přátelský způsob hospodaření. Tímto směrem míří strategie EU – Green Deal (Zelená dohoda) a Farm to Fork (Z farmy na vidličku). Je ale otázka, jak se podaří tyto strategie naplnit na úrovni jednotlivých členských států.

V Glasgow proběhla klimatická konference COP26. Přináší naději nebo zklamání - dostane nálepku další podnikatelské konference?

Konference COP26 se bohužel vyhnula všem klíčovým otázkám týkajícím se potravinového systému, jako je potřeba zmenšit rozměr odvětví živočišné výroby a snížit celosvětovou spotřebu masa. Přesto zasela drobná semínka naděje, jakými jsou Deklarace o odlesňování a Globální závazek ke snížení emisí metanu. Nyní je třeba přesvědčit jednotlivé země, že jediným způsobem, jak dodržet tyto závazky, je ukončit používání sóji jako krmiva a snížit počty hospodářských zvířat. Je také nutné země přesvědčit, že musí brát vážně Politický akční program pro udržitelné zemědělství, zveřejněný v průběhu konference, a že pokud chceme zastavit přeměnu „křehkých ekosystémů na monokulturní zemědělství" a další škody popsané v programu, musíme skutečně zásadně změnit způsob výroby a spotřeby potravin. Jak obtížné to bude si asi umíte představit.

Myslíte si, že by se do “boje” za přírodu a životy ostatních zvířat měla zapojit i církev? Překvapuje Vás, že co se týče této oblasti, tak církve spíše mlčí?

Soucit podle mého názoru nelze dělit na soucit s lidmi a soucit s dalšími živými tvory. Jelikož je soucit jednou z nejvyšších ctností, přála bych si, aby byla církev v ochraně zvířat mnohem aktivnější a cíleně vedla lidi k větší ohleduplnosti a šetrnosti k přírodě a všemu živému.

Zákon na ochranu zvířat proti týrání nezahrnuje takzvaná hospodářská zvířata. Máte v plánu oslovit naší novou vládu a předložit požadavky na zlepšení jejich životů?

Zákon na ochranu zvířat platí pro všechny obratlovce, vztahuje se tedy i na hospodářská zvířata. Pravdou ovšem je, že zákon obsahuje celou řadu výjimek a konkrétních ustanovení, která umožňují s hospodářskými zvířaty zacházet spíš jako s výrobními jednotkami než jako se živými tvory.

Nová vláda ve svém programovém prohlášení doslova slibuje: „Zasadíme se o orientaci na bioprodukci a zlepšení životních podmínek chovu zvířat“. To je opravdu povzbuzující příslib, takže se chystáme vládě už letos navrhnout konkrétní legislativní změny. Prvním takovým návrhem bude ukončení prodeje ryb v živém stavu. Jde především o vánoční kapry, kteří zbytečně trpí při přenosu v igelitové tašce bez vody, během přechovávání ve vaně i při neodborném zabíjení. Na toto téma jsme připravili otevřený dopis novému ministrovi zemědělství, který už podepsalo více než 5 000 lidí. Než ho předáme ministrovi, rádi bychom nasbírali ještě alespoň další 2 000 podpisů. Dalším návrhem bude ukončení používání klecí v chovech prasnic.

Nedávno měl v Česku svou premiéru dokumentární film Svědectví. Věříme, že tento snímek z prostředí českých velkochovů má šanci přimět lidi k zamyšlení se nad tím, jestli nedát raději přednost rostlinné stravě před živočišnou. Jaké další cesty podle Vás volit, aby došlo k širšímu oslovení veřejnosti?

Na každého působí něco jiného – od šokujících záběrů zvířat trpících ve velkochovech po vědecky ověřená fakta prokazující škodlivé dopady živočišné výroby na klimatickou změnu nebo na naše zdraví. Velmi účinně může také působit vlastní příklad a příběh. Jsem přesvědčená, že je potřeba využít všechny možné nástroje. Jedním takovým nástrojem jsou třeba knihy, které napsal náš globální ředitel Philip Lymbery, Farmagedon – skutečná cena levného masa a Mrtvá zóna – tam, kde žily divočiny. Podávají autentická svědectví z jeho cest po světě za poznáním odvrácené tváře průmyslových velkochovů. Čtivou formou mohou otevřít oči spoustě lidí, kteří se zatím o osud hospodářských zvířat nezajímali. Obě knihy vyšly v češtině a jsou k dostání v běžných knihkupectvích.

Chcete-li se dozvědět více o práci naší organizace navštivte naše webové stránky www.ciwf.cz.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický